PRŮŘEZ HERNÍ HISTORIÍ, aneb moje dětství a hry.
15.04.2023 l Autor: Keeper
Přečteno: 1159x
Nezveřejňuji po internetech svůj osobní časosběr příliš často, ale jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo. Tak tady je moje nostalgické okénko.

První kontakt a zjevení jménem PC


Můj první kontakt s videohrami proběhl na jedné z návštěv u bratranců. Jejich počítač 3 nebo 486, určená výhradně pro kancelářské účely firmy, v sobě ukrývala několik předinstalovaných her. Pro mě osobně to bylo zjevení, které mě nepřestávalo fascinovat. Byl jsem sice spíše pozorovatel, ale i to mi bohatě stačilo ke spokojenosti. Viděl jsem hry jako Commander Keen 4, Grand Prix Circuit, Chicago 90, Duck Tales nebo Dangerous Dave 2. Pokud si dobře vzpomínám, nejvíc se mi líbily formule, ale ani Keen nebyl k zahození.

Vietnamská konzole a 999 her v jednom


Uběhlo možná pár měsíců, možná pár let a konečně jsem se dostal k domácímu hraní. Od známých jsme odkoupili klasické videohry z tržnice. Pamatuju si to úplně přesně. Byla to šedá herní sestava pyšnící se nápisem Super Com, vzhledově nerozeznatelná od legendárního SNESu. I ovladače vypadaly kromě horních triggerů totožně. V té době jsem samozřejmě neměl ani tušení, že něco jako Nintendo vůbec existuje. Konzole však klamala tělem, protože měla střeva i výkon srovnatelné se starším 8bitovým NESem. V balení byla světelná pistole, ta se nám ale záhy pokazila.

Po spuštění konzole se objevil nápis slibující několik stovek her v jednom balení. Náhle však přišlo vystřízlivění. Těch dvacet titulů z první stránky seznamu se totiž neustále opakovalo... Což je u her z vietnamské tržnice docela běžná věc. Začalo tedy objevování...

Super Mario Bros, Contra, Battle City, Soccer, Lode Runner, Ice Climber, Road Fighter, Tetris... Většinou jsme ale stejně hráli pořád dokolečka Maria a Contru. Ta mi byla přesně šitá na míru – perfektní hudba a skvěle dávkovaná akce (článek na Smetišti jsem o této hře sepisoval poměrně nedávno). Zbytek her už nebyl taková hitparáda, ale stačilo nám to. Brzy se však dostavila touha získat cartridge s novými hrami. Bohužel kamarádi ani vietnamská tržnice nenabízeli kazetky velikosti slotu mojí konzole, a tak po nějaké době klon Nintenda zkrátka omrzel.

Zlatá éra MS-DOS a Windows 95


Potom už přišla doba počítačová. Pentium 75 MHz, 12 MB a později 16 MB RAM, integrovaná grafika, dvourychlostní CD-ROM. Pamatuju si naprosto přesně, jak jsem si ze všeho nejdřív zahrál první Need for Speed a vzápětí strašidelný Blood. Opět se dostavil ten pocit jako kdysi na rodinné návštěvě. Kromě těchto her pro Windows 95 jsem měl možnost zahrát si další hry v systému MS-DOS. Na ty došla řada o pár okamžiků později – Duke Nukem 3D, Quake nebo například hra s názvem „Horník“. Až o patnáct let později jsem zjistil, že se ta hra v originále jmenuje Crystal Caves. Najednou tu byla spousta nového objevování, protože žádný srovnatelný zážitek jsem do té doby nepoznal.

Postupem času přišly na počítač další zajímavé hry. Vypíchl bych asi Warcraft II, Age of Empires, Red Alert, Poldu a FIFU 98 v hodně omezené grafice. Kamarád na silnějším stroji, a hlavně s pořádnou grafickou kartou, hrál NHL 98, Turoka 2, Raymana 2 a Carmageddon 2. O tom jsem si já mohl nechat jen zdát. Možná jsem mu tehdy trochu záviděl, ale ve výsledku to bylo i tak fajn. Spoustu her jsem si mohl zahrát doma a další se nabízely u něj.

Propastný skok k 3D akceleraci


Čas plynul a nakonec přišla i obměna hardwaru. Skok to byl propastný. Po zaostalém stroji jsem najednou přišel k našlapanému dělu. AMD Duron 800 MHz, 128 MB RAM a grafika Nvidia GeForce2 MX. Konečně jsem mohl hrát nejnovější hity, a navíc bez jakéhokoliv omezení. Pamatuji si, že zrovna čerstvě vyšlo NHL 2001 a v plných detailech to byla podívaná, na které mohli i kamarádi, kteří hru donesli, oči nechat. Na tomto počítači si taky pamatuju hru, kterou jsem spustil jako úplně první. Bylo to Insane – závodní hra v otevřeném světě za volantem terénních bugin a tahačů.

Kromě toho jsem mohl hrát Need for Speed 4, Tomb Raider 2, později GTA III, Operaci Flashpoint a Mafii. Všechno to byly hity, které mě přikovaly k monitoru na dlouhé hodiny. Většina z vyjmenovaných je pro mě dodnes klasikou, ke které se kdykoliv rád vracím.

Myslím, že to byly časy, které svou intenzitou a množstvím kvalitních her nemají v dnešní době konkurenci. Tyhle pocity už dnešní děti nezažijí. Ale možná je to jen tím, že stárnu.